Zajímavosti z přírody

Rekviem pro Jarní Houbování z 25. května 2014

Zubatá číhající v zakrvácené sukénce...
   ...anebo pod vláknitým klóbrcem? „Smrtící vláknitý klobouček“ - Deadly Fibrecap, tak jí říkají angličané. Věda jí přidělila hned několik jmen, rodové Inocybe - vláknice a jako druh je známa pod jménem Patouillardova - po francouzském lékárníku, mykologu a botaniku Narcissi Patouillardovi nebo také začervenalá (latinsky erubescens - červenající se) podle svého vzezření. Stářím či poraněním jakoby zakrvácené části plodnic této houby přímo křičely - človíčku pozor, nejez mne! Přesto se nejeden houbař napálil a považujíc ji za jarní houbovou pochoutku čirůvku májovku nebo snad závojenku podtrnku, zakusil bolest otravy houbovým jedem.
   Ty nebezpečné krásky na obrázku vyrostly před nedávnem jen několik metrů od naší chaloupky na sluncem vyhřívané a řídkou travou porostlé písčině pod staletým dubem. Mám tak jedinečnou možnost sledovat vývoj plodnic od nenápadných, pro nezkušeného houbaře snadno pomýlitelných plodniček, až po stárnoucí, červenající, své sukénky trhající a novou generaci plodící krasavice.

   Přišel jsem na ně úplnou náhodou, jak už to tak někdy bývá, když jsem sekal trávu kol posezení u Novákova křížku, kam jsem naplánoval sraz účastníků prvního Jarního Houbování, jak jsem nazval pokus o praktickou houbařinu s trochou teorie o „prašivkách“. Jeden jediný dobrodruh se našel a šel se mnou. Možné další účastníky možná odradila délka trasy, nebo snad vidina pozdního svátečního oběda, nevadí! Díky svému odhodlání hodlám v těchto akcích pokračovat a v plánu je další „prašivkářký výlet“ do zdejšího polesí někdy v létě, kdy si snad krom zážitků z přírody odneseme do chalup i něco v košíku, nejdovaté, nečervivé, neohlodané!
   Přesto, i tentokrát se dalo najít docela dost jedlých houbiček. Kromě několika zaručeně poživatelných holubinek, jedlé houbové drobotiny, jako jsou v lukách rostoucí špička obecná nebo polnička raná, jsme na dvou pařezech nalezli výtečnou opeňku měnlivou a v zápětí jsme obdivovali neuvěřitelnou kolonii stovek plodnic hnojníku třpytivého, vyrůstajích nedaleko na starém, mechem a kapradinami porostlém vývratu. Fotograficky jsem zdokumentoval také několik muchomůrek, dřevokaz rosolovitý a jednu doposud neidentifikovanou blízkou příbuznou „herečky prvního aktu tohoto dramatu“ - vláknici.
   Stejně tak jako u mých jiných výletů do přírody, nezůstalo jen u houbařiny. V jednu chvíli, zaslechnuvši kvílení z dutiny staré borovice, jsme mohli pozorovat mladého strakapouda, kterak se dožaduje tučné larvy od notně nervózních, kolem poletujících rodičů. Ti, vida vetřelců v okolí hnízda, snažili se nás odlákat od benjamínků a v „strakapoudštině“ nám cosi nadávajíce, nás po chvíli donutili jít si po svých.
   Když se nachýlil čas oběda, můj hladový kolega se rozloučil a já zakousnuvší se do chleba s uzeninou a sýrem, jsem pokračoval v cestě po dubových hájích, smrkovým mlázím, lesními cestami a cestičkami, okruhem oněch desti jarních kilometrů. Tu jsem obdivoval krásu drobných kvítků rozrazilu potočního v kontrastu s jeho mohutnými lodyhami, tu jsem se naklonil na okraji pole k „českému kaktusu“ - prlině rolní, abych v zápětí vyplašil srnce a cestou přemítal, jak je ta příroda krásná. Dává nám vše. A my jí dáváme...
   Mno, my si bereme! Dáváme jí také, ale - možná jsem magor, ale váží někdo z vás odpad z domácnosti? Docela zajímavá čísla, všechny ty plasty, papír, komunál... U nás v chalupě na to máme notýsek. Kdysi mi také vytanula na mysli tak „sžíravá myšlenka“, až jsem si to musel spočítat! Kolik tun výkalů vyprodukuje 7 miliard lidí za den? Né, nebojte se, svoje doma nevážím! Posílám je fofrem do čističky, kde pak jen měřím pH, sedimentaci a takové ty další blbinky. Na to máme také notýsek. Ale z celé zeměkoule - to musí být pěkná hromada hoven! Škoda jen, že už nemáme začátek devadesátých! Tehdy stačilo zajít do banky s podnikatelským plánem a nebýt já moc mladý a blbý, mohl jsem je prodávat v pytlech s mašlí! Komu? To bylo jedno, trh byl hladový a onehdá se prodávaly jinačí sr...
   V nádherném jarním dni si tak od nich čistím hlavu a za chvíli se myšlenkami vracím k houbám. Ještě v první polovině osmnáctého století je někteří vědci považovali za dílo ďáblovo. I sám velký systematik přírody Carl Linné, nenacházejíc mezi těmito organismy jakýsi řád, napsal: „Fungorum ordo chaos est!“ - Řád hub je chaotický! Nu vida, čtvrt tisíce let fuč a já mám teď v lednici na hermelínu jednu z mnoha ušlechtilých hub - kulturní plíseň Penicillium camemberti, když je mi hodně ouvej, vzpomenu na celou řadu těch mikroskopických houbiček, které pro nás vyrábějí celou řadu antibiotik, hladov a žízniv leckdy myslím na kvasinky, bez nichž bychom neupekli chleba a neuvařili lahodný zlatavý mok...
   V závěru cesty, s hlavou téměř vyčištěnou, jsem se přiblížil ke vsi. Zase nám tady mizí jeden taras a slepýši se musí odplazit kamsi do háje. Zase se tu porazilo pár starých stromů a křovin, ptáci, brouci a všelijaká další havěť musí kamsi za těmi slepýši. A místo, kde jsem letos nasbíral v travním čarodějném kruhu čirůvku májovku, už za pár měsíců nahradí „zpevněná plocha“. No nic, na druhé straně vsi jsme zase nějaké to křoví zasadili, tak ať se ves rozrůstá! Před sto lety se ekologie neřešila, kadilo se na hnůj a na onom místě skončila povětšinou i lecjaká jiná nepotřebná věc. Akorát, že dnes nevyhodíme jen rozbitý krajáč, když nedorazí dráteník. „Zas ty vodpadky!“ Proč jich mám pořád plnou hlavu? Asi jsem fakt cvok! Tak jsem jako blázen před nedávnem jednoho slepýše z toho tarasu zachránil, když jsem jej přenesl k nám do kompostu, i když se to nemá. Byla ještě zima a milý slepýš křehký byl celý zkřehlý. Ptáci, brouci a další havěť může zvesela vegetit na starých dubech na naší zahradě a červivé čirůvky májovky jsem po ní roznesl také. Snad se nějaký ten výtrus ujme a za pár let si pochutnáme!
   Prohlédl jsem si ještě ony načervenalé sukénky vláknic u křížku, kterak hezky za ty dva dny poporostly. A klubou se tu další. Nádhera! Jsem rád, že mám tu čest prohlédnout si tuhle houbu opravdu podrobně. Smotlachův atlas hub uvádí, že správný houbař by měl tuto houbu a přinejmenším sedm dalších prudkých „jedůvek“ bezpodmínečně znát, jináč ani nemá houbařit. S tím se nedá nesouhlasit! A kdyby se dnes přec jen našel nějaký blázen, který by vláknici pojedl, dnešní lékařská věda mu umí pomoci. Už víme, že vláknice začervenalá obsahuje dosti vysoké množství houbového jedu muskarinu, jedu, který byl původně izolován z muchomůrky červené, kde je ho ale velmi málo. Otrava nastává velmi rychle, prakticky do několika minut po jídle. Postižený nápadně sliní a potí se, začíná se dusit kvůli zvýšené sekreci hlenu průdušek, následují poruchy vidění, bolesti břicha, průjmy, časté močení, zčervenání, později zblednutí a třas chladem. Srdce nejprve buší jak o závod, posléze se srdeční rytmus zpomaluje a následuje konec života hloupého houbaře. Pokud mu ovšem není včas podán lék, opět jeden zázrak - tentokrát z říše rostlin - atropin. Ten dokáže v krátké době zcela eliminovat učinky muskarinu a nebohého človíčka zachránit.
   Tak takovéhle nějaké informace čekaly na účastníky oné akce. Snad se příště najde více odvážlivců, pokusím se s plánováním trefit do houbových žní, kdy nebude potřeba ujít tolik kilometrů a také nenarušit chod nedělních domácností!
7.5.2014

Létající drahokam
   Minulý pátek jsem konečně vyrazil na jednu z letošních jarních cest do přírody, na místo, kde jsem nalezl poněkud jiný poklad, než jsem původně očekával. Na jednu z mála mokřadních luk, kterých v okolí po melioračních zásazích zůstalo velmi poskrovnu. Na oné louce každým rokem vykvétá jedna z našich líbezných orchidejí - prstnatec májový. Bohužel, je ještě trochu brzy. Předpokládal jsem, vzhledem k teplému jarnímu počasí, že už bude kvést. Mezi porosty mokřadních travin a záplavou květů blatouchu bahenního, mezi šplouchanci mladých skokanů skákajících před dvounohým vetřelcem do malých vyhřátých tůněk, jsem postřehl pohyb jednoho starého známého. Z květu na květ, mezi řeřišnicí a blatouchy, poletoval nádherný motýl.
   Už jako malý klučina jsem obdivoval krásu jednoho z našich nejvzácnějších druhů motýlů - otakárka fenyklového. Dlouho jsem na něj neměl štěstí, znal jsem jej pouze z literatury. A pak, mnohem později, když jsem jej asi před dvaceti lety spatřil na vlastní oči, se jen mihl na naší zahradě. Odkusi a kam jen prolétal.
   Ten krasavec na fotografii byl velmi klidný, sledoval jsem asi půl hodiny, jak se snaží nasát trochu sladkého nektaru z dostupných květů, přičemž jeho počínání vypadalo poněkud komicky. Přeci jen je takový motýl těžší váha, takže se mu po přistání podařilo většinou ohnout svou vahou vršky lodyh a převracel se i s květenstvím „na záda“. Díky spolupráci nožek, křídel a sosáčku, však pokaždé dostál své odměny ve formě lahodného nektaru.
   Takže se mi jej podařilo konečně vyfotit. Zdá se, jelikož jsem jej za těch dvacet let od prvního setkání viděl už mnohokrát, že díky úbytku chemie v zemědělství a všeobecně lepšímu životnímu prostředí, se snad má na našich lukách dobře. Housenky těchto motýlů, krom všemožných druhů miříkovitých rostlin, rády například pryskyřník prudký, pelyňky a další jedovaté a aromatické byliny, jíchž je v lukách dostatek. Přesto stále patří dle příslušné vyhlášky mezi druhy ohrožené a naši ochranu si určitě zaslouží.
   Před psaním tohoto článečku o překrásném členovci, jsme se s mou paní dívali na fotografie ještě na paměťové kartě fotoaparátu. Zaujala jí modrá barva na křídlech otakárka, jak nádhernou ji umí příroda vyčarovat. Na to jsem jí pověděl. „Víš, že to není barva, že příroda vynalezla nanotechnologie už před stamilióny let a motýli mají křídla stejně průhledná, jako třebas mouchy?“ Je to tak! Přesně ten samý efekt, jaký člověk před nedávnem začal používat na ochranných prvcích prostřednictvím hologramů, znají motýli už věky. Mikroskopické struktury na šupinkách jejich křídel odrážejí pouze části elektromagnetického vlnění, které nazýváme světlem a vzniká tak měňavá, jakoby duhová hra světla, měnící se podle toho, pod jakým úhlem světlo dopadá a my pozorovatelé se díváme.
10.1.2014

Šup s ní z kmene do polévky!
   Která se jmenuje „Vánoční houbová polévka“ a budete na ni potřebovat 300g penízovky sametonohé, silný vývar z půl kila kostí (v nouzi postačí koncentrát v kostce), 2 brambory, 1 cibuli, 200g kořenové zeleniny, 30g másla, 20g hladké mouky, stroužek česneku, kmín, zázvor, polévkové koření, sůl a petrželku.
   Do silného vývaru dejte okrájené a očištěné houby (jen kloboučky), na kostičky pokrájenou zeleninku, na půlky překrojené a očištěné brambory, celou cibuli, kmín a sůl. To vše je potřeba vařit tak dlouho až změknou brambory. Ty pak odstraňte z polévky, dokonale je rozmělněte a opět vraťte do polévky. Polévku zahustěte světlou jíškou připravenou z másla a hladké mouky, ochuťte polévkovým kořením, zázvorem a vařte ještě asi 15 minut. V původním receptu se píše o závěrečném odstranění cibulky, ale to bych považoval za hřích, takže ještě zbývá přidat utřený česnek se solí a už se nosí na stůl. Porcičky pěkně ozdobíme petrželkou a dobrou chuť!
   Recept pochází z knihy „Houby - poznáváme, sbíráme, upravujeme“ z Lidového nakladatelství z roku 1985 a nutno podotknout, že ta polívčička je zcela luxusní! Doporučuji!
   A kdepak, že se najde ta houba? Penízovka sametonohá vyrůstá v mírné zimě, která panuje zrovinka v tento čas, na kmenech převážně listnáčů. Miluje hlavně vrby, jak je ostatně vidno z fotografií a naleznete jí nejčastěji v blízkosti potoků, rybníků a řek, ale i v lese, kde vyrůstá z pařezů, tlejících kmenů a větví v nádherných trsech. Pro sběr a konzumaci je samozřejmě nutné znát její důkladný popis, který naleznete v příslušné literatuře či na síti, ale v tento zimní čas je prakticky nemožné zaměnit ji s nějakou jinou houbou. Podle mé letité zkušenosti ji najdete prakticky všude, kde rostou vrby a jedná se o vynikající jedlou houbu, která dokáže zpestřit jídelníček o čerstvý houbový „nářez“ v době, kdy si sezónní „houbomilci“ mohou dopřát leda přehnojené „prašivky“ ze supermarketu nebo houby mražené, sušené, nakládané či jinak konzervované. Nic proti, ale čerstvá je čerstvá a navíc v zimě nečerviví, i když...
   Výše uvedený recept je jen malou ukázkou kuchyňského upotřebení této vynikající jedlé houby, lze ji upravit prakticky na jakýkoliv způsob a například spolu s hlívou ústřičnou či několika dalšími druhy jedlých hub a trochou houbařského štěstí je možné nebýt odkázán na zásoby či obchody i v zimě.
28.5.2011

Přírodní památka Boukal rozšířena
   Při procházce k nedalekému rybníku Zlatina si mnozí zbelítovští jistě všimli nových cedulí se státním znakem, informujících o změně dosavadní přírodní památky Boukal a její rozšíření o rybník Zlatina a přilehlé mokřadní louky. K tomuto rozšíření došlo počátkem letošního roku po vyhlášení záměru a následném schválení radou krajského úřadu, kdy již předtím bylo k rybníku Zlatina přistupováno jako k vyjímečnému ekosystému kvůli přítomnosti cenných mokřadních biotopů s výskytem kuňky obecné a dalších chráněných druhů fauny a flóry.
   Celý unikátní ekosystém patří mezi Evropsky významné lokality, jejíž původní rozloha byla rozšířena z 4,61ha na 8,11ha a zahrnuje tak oba rybníky ve společné soustavě a část okolních mokřadních luk.
   Lokalita spadá do soustavy Natura 2000 a její ochranné podmínky představují některá omezení v hospodaření na rybnících a přilehlých pozemcích, jako například množství osazených ryb, manipulace s hladinou, povolování a umisťování staveb, sběr či odchyt rostlin a živočichů a další. Tato omezení mají za cíl zachování vhodných podmínek pro život a rozmnožování chráněných druhů rostlin a živočichů na území rezervace a její celkovou ochranu.
   V posledních letech jsem měl možnost sledovat výskyt obojživelníků a plazů v rámci jejich mapování a možnost porovnat Zlatinu také s ostatními lokalitami v širokém okolí. Druhová pestrost obojživelníků je díky velmi vhodným podmínkám pro jejich rozmnožování opravdu velká, rozmnožuje se zde nejen výše zmíněná kuňka obecná, ale též další druhy žab, především rosnička zelená, jejíž hlasité chorály, né každému příjemné, můžeme slyšet každoročně o jarních večerech. Z dalších druhů žab se zde rozmnožují všechny tři u nás žijící zástupci rodu Rana, tedy hnědých suchozemských skokanů, skokan hnědý, skokan ostronosý a skokan štíhlý. V hojných počtech se zde vyskytují také zástupci vodních skokanů rodu Pelophylax, především skokan zelený. Brzy zjara se ve Zlatině hromadně páří množství ropuch obecných a také v dospělosti nenápadní příslušníci starobylé čeledi blatnicovitých, blatnice skvrnité, jejíž pulci dorůstají úctyhodných rozměrů, vyjímečně i přes 20 centimetrů délky.
   Zlatina a okolní lesní tůně jsou také každoročním rozmnožištěm zástupců ocasatých obojživelníků, převážně čolka obecného, dále pak čolka velkého a čolka horského. Přítomnost mnoha obojživelníků samozřejmě přitahuje i predátory, především užovky obojkové a také některé okřídlené „žabožrouty“, jako je čáp bílý nebo volavka popelavá. Ptákům, především mnoha zástupcům řádu vrubozobých, slouží rybník Zlatina také jako hnízdiště, vzpoměňme například oblíbený labutí pár. Každoročně zde hnízdí a vyvádí mladé také ohrožená potápka malá z řádu potápek či lyska černá, zástupce řádu krátkokřídlých.
   Tolik alespoň v náznaku o druhové pestrosti života na rybníku Zlatina. Výčet by mohl pokračovat dalšími druhy živočichů a též rostlin, které zde mají vhodné podmíky pro život a rozmnožování, a které nyní získaly další formu ochrany navíc, neboť naprostá většina těch zmíněných již dlouho patří mezi druhy ohrožené a chráněné zákonem. Rozšířením chráněné lokality a respektováním několika málo omezení z naší strany mají zase o špetku větší šanci, aby je mohly potkávat i generace příští. Některé z těch, které jsem tam potkal já, naleznete na fotografiích živočichů a rostlin na těchto stránkách, vzniklo jich tam už velmi mnoho. U jednoho „obyčejného“ jihočeského rybníka, který je neobyčejně pestrý a plný života, a který si naši ochranu plně zaslouží.
17.9.2010

Ležící, spící
   Netopýr Jára, kterému jsem dal jméno po nejslavnějším českém géniovi, si „ustlal“ na okenním parapetu rodinného domu, za truhlíkem s pelargoniemi. Jelikož byl v blízkém okolí pozorován nejednou, zdá se, že se mu u nás ve Zbelítově líbí a to je dobře.
   Tento spící létavec je netopýr pestrý - Vespertilio murinus a patří mezi ohrožené druhy savců, kteří se vyskytují především v podhorských a horských oblastech naší republiky s členitým lesnatým terénem, ale nevyhybají se ani nižším polohám a hustě obydleným oblastem. Poznávacím znamením tohoto druhu je stříbřitě zabarvení srsti na hřbetě, chlupy jsou ve spod tmavé, hnědočerné, zatímco jejich špičky jsou bílé a netopýr pestrý má oválně tvarované ušní boltce, jejichž spodní záhyb dosahuje až ke koutkům tlamky. Samičky mají navíc od ostatních druhů netopýrů dva páry prsních bradavek.
   Patří mezi typické štěrbinové druhy netopýrů, který vyhledává úkryty ve dvojité střešní krytině, hřebenech střech, za dřevěným obložením, pod kůrou stromů a ve skulinách. Početné kolonie zimují také v nepřístupných skulinách panelových domů a vyjímečně se objevuje i v podzemí. Netopýr pestrý, stejně jako jiné druhy netopýrů, tvoří typické, pohlavně oddělené kolonie. Na území naší republiky tvoří samci mnohem početnější kolonie, několik desítek, až stovek kusů, přičemž samice vytvářejí menší skupinky o pěti, až asi dvaceti zvířatech.
   Jedná se o hmyzožravý druh, který z úkrytu vylétá poměrně dlouho po souraku a loví létající potravu, kterou zaměřuje pomocí echolokace, svazkem krátkých zvukových impulsů na úrovni ultrazvuku o frekvencích mezi 20-50kHz. Tyto zvuky, které slouží nejen k zaměřování kořisti, ale i k prostorové orientaci, vydávají netopýři tlamičkou, narozdíl od dalších u nás žijících létavců - vrápenců, kteří ultrazvuk vydávají zvláštně tvarovaným nosem.
   Vlivem ročního životního cyklu netopýrů, který se skládá z jarních přeletů, letní aktivity, podzimních přeletů a především hibernace - zimování, se tito nevelcí savci dožívají poměrně vysokého stáří, i přes 26 let, což je zhruba desetkrát déle než u jiných savců stejné velikosti. Netopýři mají mimořádně vyvinutý smysl pro prostorovou orientaci, daný jejich způsobem života, a proto i vynikající prostorovou paměť. Díky tomu a díky sociálním vazbám v netopýřích populacích, kdy se mláďata učí od dospělých přejímat jejich zvyky, se netopýři po celé generace, desítky i stovky let, vracejí na stále stejná zimoviště a úkryty. Jsou známy případy, kdy se okroužkovaní jedinci vraceli na stejná, oblíbená místa v zimovištích s přesností 2cm!
   Narazíte-li tedy někdy na spícího netopýra, uvědomte si prosím, že na tomto místě nejspíš spával už jeho praprapra...pradědeček a nechte ho v klidu spát. Jára sice „chrněl“ na poněkud nezvyklém místě díky podzimnímu přeletu, ale možná, že zimní spánek zahájí právě na půdě vaší chalupy. Tato zajímavá, nevšedně krásná a bezesporu užitečná zvířátka, si naši ochranu určitě zaslouží.
21.5.2010

Studený máj ...
   ... v stodole ráj! Alespoň podle pranostiky. Vlhké a studené počasí posledních dnů však prozatím přineslo bohužel více škody než užitku, jak asi všichni víme.
   Hřibovitým houbám ale vlhko svědčí a v lesích se objevil první posel nastávající houbařské sezóny - hřib kovář - který vidíte na fotografii. Každoročně koncem května navštěvuji místo nedaleko Zbelítova u rybníka Zlatina, kde pod jednou jedlí téměř vždy nacházím několik plodnic této nádherné a velmi chutné houby. Bývá jedním z prvních druhů hřibů, které lze nalézt už v květnu a příliš mu nevadí ani studené počasí.
   Hřib kovář je ve zdejším kraji všeobecně dobře známá a sbíraná houba, kterou lze všestranně kulinářsky využít, jen je třeba pamatovat na její delší tepelnou úpravu, bez níž by mohl způsobit zažívací potíže, protože je za syrova mírně jedovatý.
   Také je velmi dobře známo jeho intenzivní modrání po otlačení a rozříznutí. Způsobují jej barviva vznikající oxidací obsažených kyselin (variegátové a xerokomové) za pomoci některých enzymů. Stejně reagují na vzdušný kyslík i kováři podobné a příbuzné druhy hřibů, tzv. červených modráků, z nichž některé jsou opět po delší tepelné úpravě bezpečně jedlé. Hřib kovář může být za některé z nich zaměněn, podobný je mu například světlejší hřib koloděj nebo podobnější hřib Quéletův, tyto houby ale rostou pod listnáči, druhý jmenovaný je navíc teplomilný druh u nás vzácný. Roste-li však houba, kterou naleznete v lese smrkovém a ještě lépe pod jedlí, má-li sametovou, za vlhka mírně lepkavou, tmavohnědou až černohnědou pokožku klobouku, v mládí žlutá, později nachově až krvavě červená ústí trubek, žlutavý třeň bez výrazné síťky, hustě pokrytý jen červenými šupinkami, jedná se téměř jistě o hřib kovář.
   Tak hodně štěstí vydáte-li se na májovou houbařskou procházku, těm šťastným pak dobrou chuť a nezapomeňte jej řádně povařit, ať vám pak nemusejí pumpovat žaludek! Té krásné houby by přeci byla škoda, neřku-li vašeho zdraví!
2.4.2010

Beranova strouha
   Možná někdy při houbaření někteří z vás zavítali do okolí rybníka Suchá a zabloudili od něj k několik desítek metrů západním směrem vzdálené rokli, která od severu pozvolna klesá do hloubi okolního terénu, táhne se v délce přes 300 metrů k jihu, a které se od dávných časů říká „Beranova strouha“. Na severním konci začíná u jedné z lesních cest jako nenápadná stružka o šíři pár metrů a na svém jižním konci se pak tento útvar prudce stáčí východním směrem a ústí z lesa na pole, kde je dno strouhy už několik metrů pod úrovní okolního terénu a rokle má široce rozevřené horní okraje. Na dně strouhy se za vlhkého počasí tvoří vodní tůňky, přičemž jezírko v nejhlubší části na jižním konci mívá vodu často od jara do podzimu. Díky tomu má rokle své vlastní mikroklima, které přeje vlhkomilným rostlinám jako jsou některé druhy mechů a rašeliníků.
   Tato terénní deprese má pravděpodobně svůj původ v zemské tektonice, podle geologické mapy totiž leží na začátku předpokládané tektonické poruchy (deformace zemské kůry, zlomu) v masivu hornin, která se odtud táhne severozápadním směrem okolo Hrejkovic a Hrejkovického rybníka přibližně středem Pechovy Lhoty, přes vrch Lipný u Kovářova, až k vesnici Radvánov. Takových tektonických poruch je v okolní krajině značné množství a váže se k nim díky mineralogickému složení místních hornin zvýšené radonové riziko, což dosvědčují radonové mapy. Například poblíže tohoto zlomu, nedaleko osady Chlumek, bylo naměřeno vysoké množství radonu, který vzniká přirozeným rozpadem některých radioaktivních prvků v zemské kůře a takovými tektonickými poruchami je pak usnadněno jeho uvolňování do atmosféry.
   Dalším z možných vysvětlení vzniku je, že rokle byla vytvořena uměle. V tom případě by možná její vyhloubení souviselo s rybníkem Suchá, ale vhledem k její poloze, lehce meandrovitému charakteru a několikerému větvení do slepých ramen na severním konci, je to málo pravděpodobné. Vypadalo by to spíš na dílo přírodního vodního proudu ve vzdálené minulosti, avšak není jasné odkud by mohl téci, neboť i hladina potoka protékajícího Suchou je o mnoho metrů níže (alespoň dnes) a převýšení na tak krátkou vzdálenost je příliš prudké. Možná ledovec v poslední době ledové, ale díky absenci sedimentů, typických pro jeho působení v minulosti, je vliv vody v jakémkoliv skupenství také málo pravděpodobný. Téměř přesná severojižní orientace rokle by se možná dala označit milovníky tajemna za podivnou náhodu či snad záhadu. Že by Keltové s krumpáči nebo snad drtivý dopad miniasteroidu pod velkým úhlem?
   Asi ne, ale dojděte se tam podívat. Je tam hezky i brzy zjara, od léta až do podzimu tam roste hodně dobrých jedlých hub a budete-li mít štěstí, uvidíte tam divoké čuníky v bahenní lázni nebo oko šelmy civící z nory pod kořeny smrku.
1.3.2010

Měsíční koruna
   Předjarní povětří nabídlo jeden z nebeských úkazů těm, kteří ve čtvrtek 25. února před půlnocí zaklonili hlavu k obloze a zahleděli se na měsíc. Ti pak mohli spatřit scenérii podobnou té na fotografii, na které je zachycen měsíční kotouč ve větvoví lip u Kafkova kříže obklopený tajemnou kruhovitou září, které zasvěcenci říkají halový jev. Ten patří mezi nezřídkavé optické jevy v atmosféře, ale letošní převážně zamračená zimní obloha jich mnoho k pozorování prozatím nenabídla.
   Jedna z lidových pranostik říká, že kola kolem měsíce věští zhoršení počasí. Halový jev vzniká odrazem a lomem světla na ledových krystalcích, které mají šestiboký tvar a vyskytují se převážně ve vysoké oblačnosti typu cirrostratus. Tato jemná závojnatá oblačnost se objevuje často před příchodem teplé fronty, po jejímž příchodu dochází ke zhoršení počasí a ke srážkám. Lidové moudro má tedy své opodstatnění.
   Halové jevy se nevytvářejí pouze kolem měsíce, ale i kolem slunce, velmi často v polárních oblastech naší planety. U nás pak v zimních měsících, kdy je dostatek ledových krystalků i v přízemních vrstvách atmosféry. Tyto jevy nemívají pouze kruhový tvar, ale i formu různých oblouků a skvrn, které mají i svá vědecká názvosloví.
   Více informací a fotografií nejen halových jevů naleznete na stránkách ukazy.astro.cz
15.2.2010

Srdnatý lovec
   Dnešní zajímavost z přírody se také týká divoce žijícího ptactva, které se v zimě stahuje do blízkosti lidských obydlí, kde nalézá dostatek potravy. Na snímku vidíte samici krahujce obecného, která zalétá lovit drobné ptactvo na naši zahradu. Snímek jsem pořídil v okamžiku, kdy odpočívala mezi jednotlivými loveckými výpady, při kterých se vrhá mezi stromy a keře, kde se skrývá její oblíbená kořist - vrabec.
   Krahujec obecný - Accipiter nisus navzdory báchorkám o pleniči holubníků či dokonce kurníků loví převážně drobné zpěvné ptactvo. Jedná se totiž o nevelkého dravce, kdy samci dorůstají jen velikosti kosa, mají šedavé svrchní zabarvení a výrazně rezavohnědou kresbu na hrudi a spodní části těla. Samice je mnohem větší, svrchu zbarvená do šedohněda a má světlejší kresbu na hrudi.
   Přirozeným prostředím krahujce je především zalesněný terén, ale i remízy a zdržuje se také v blízkosti lidských sídel a ve velkých městech, pravděpodobně z důvodu dostatku potravy a absence přirozených nepřátel. Krahujci hnízdí většinou na okrajích lesních porostů, především v jehličnanech, kde si staví hnízdo v blízkosti kmene. Samice snáší 4-5 vajec, samec se částečně podílí na inkubaci, ale především přináší potravu samici a zpočátku také vylíhnutým mláďatům, kterou jim samice rozděluje.
   Tento malý dravec je opravdu srdnatým lovcem, kdy kořist neohroženě a divoce pronásleduje, a také proto je oblíbeným chovancem sokolníků. Jedná se o poměrně rozšířený druh, který je však v přírodě velmi nenápadný a nesnadno pozorovatelný, protože se vyhýbá otevřeným prostranstvím a létá nízko, kdy doslova kopíruje terén.
   Krahujec obecný je u nás chráněn zákonem jako silně ohrožený druh.
1.2.2010

Zimní koupel na Dohoďáku
   Měsíc leden v letošním roce dělal čest svému jménu, zažili jsme i pravý arktický den, kdy denní teplota nevystoupila nad -10°C. Navíc bohatá sněhová nadílka - takové počasí nedělá problémy jen nám lidem, ale také přírodě. Naštěstí jsou mezi námi tací, kteří pomáhají přežít například divoce žijícímu ptactvu přikrmováním.
   Fotografii, kterou vidíte, mi zaslal pan Hejpetr ze Zbelítova a z jehož e-mailu cituji...

   „... Snímek, který přikládám jsem nazval "zimní koupel na Dohoďáku". Jak je vidět, tak je ve Zbelítově o divokou zvěř v zimě dobře postaráno. Díky za tuto činnost nepatří zdejšímu mysliveckému sdružení, ale drobnému chovateli p. Duškovi...“
21.5.2009

Májové potěšení
   Letošní květnové počasí trochu zazlobilo, ale přes chladnější dny, začaly už i na zbelítovsku růst hřibovité houby. Při včerejší houbařské návštěvě lesa jsem nalezl několik suchohřibů plstnatých, lidově zvaných sameťák, několik hřibů dubových a jeden krásný hřib borový, který vidíte na fotografii. Hřib borový býval kdysi v našich lesích velmi hojný, bohužel mu pravděpodobně neprospívaly kyselé deště v minulém století. Plodnice vyrůstají dosti vzácně na prosluněných místech v lesních světlinách a podél cest, převážne z jara a na podzim. Pro svůj časný výskyt býval nazýván hřibem májovým a jelikož roste až do pozdního podzimu, měl také přízvisko poslední z pravíků. Na zbelítovsku jsem jej v posledních letech nalezl na několika lokalitách, vždy jednotlivě v květnu a v červnu.
4.5.2009

Jarní pochutnání
   Do fotogalerie hub byly přidány snímky aktuálně rostoucího smrže kuželovitého z čeledi smržovitých, který se objevil na mulčovací směsi v zahradách ve Zbelítově.
   Tento druh je možné zaměnit za jiné druhy smržů, ale všechny patří mezi dobré jedlé houby, které jsou vítaným zpestřením jídelníčku v čase, kdy ještě jiné houby nerostou. Lze je připravovat na různé způsoby, například plněné masovou směsí a zapékané, do omáček, anebo v polévce (dnešní oběd :-) chutnají báječně.
17.3.2009

Nález vzácného ohnivce
   Dnes dopoledne jsem se vydal na obhlídku jarní přírody v okolí Zbelítova. V údolí Oseckého potoka jsem nalezl několik druhů hub, které rostou v zimních a jarních měsících, mezi nimi například vynikající jedlou penízovku sametonohou, několik velmi pěkných exemplářů rosolovky mozkovité a také vzácněji se vyskytující ohnivec šarlatový - Sarcoscypha coccinea (fotografie vpravo). Mezi ohnivci rozlišují odborníci vícero druhů a ohnivci šarlatovému je velmi podobný ohnivec rakouský - Sarcoscypha austriaca, který byl taxonomicky vymezen teprve nedávno, lze jej odlišit pouze mikroskopicky a někteří odborníci jej jako samostatný druh prý příliš neuznávají. Ohnivce tvoří plodnice ponejvíce časně z jara po zimě bohaté na sníh, lze je nalézt ještě ve sněhu, nejhojněji po jeho tání a vyskytují se nehojně, až vzácně - v okolí Zbelítova jsem je nalezl poprvé.
   V nejbližší době budou fotografie této houby zařazeny do fotogalerie a doporučuji Vám prohlédnout si jejich nádherné fotografie na webu naturfoto.cz.

 

  • Počítadlo:
  • Přesný čas:
  • přesný čas