Pomístní jména v obci Zbelítov

Historický vývoj jména Zbelítov

   Jméno obce pochází ze staroslovanského jména Zbilut či Sbyľut, jehož podoby Zbylut a Sbilut se dodnes vyskytují v Polsku a Německu jako příjmení. V Čechách jsou dvě obce tohoto jména, krom našeho Zbelítova ještě Zbelítov u Jistebnice. Jméno obce prošlo historickým vývojem a z pravděpodobné podoby Sbyľutův dvůr, Sbyľutov, se později stal Zbilutov či Zbilitov. Císařské povinné otisky stabilního katastru Čech z r. 1830 jej popisují jako Zbelitow, v knize Františka Palackého Popis Králowstwí českého z r. 1848, je psán jako Zbilitow. V německy psaných dokumentech se píše jako Sbelitow (Allgemeines geographisch-statistisches Lexikon aller österreichischen Staaten, Typogeographische Kunstanstalt, 1847). Ke konci XIX. století se již píše jako Zbelitov a tento stav trvá až do 16. května 1995, kdy byl na žádost starosty obce přejmenován na Zbelítov. Pro zajímavost, v Polsku existují také obce podobného jména, a to Zbylutów u Jelenia Góry, Zbulitów Mały a Zbulitów Duży u Radzyńe Podlaski a Zbylitowska Góra u Tarnowa.

Pomístní jména v obci Zbelítov

   Na území obce se v minulosti používala hojně pomístní jména pro pojmenování jednotlivých pozemků, která odedávna souvisela s obživou a prací zdejšího lidu, se zemědělstvím. Tato pomístní jména byla odvozována od jmen a příjmení majitelů pozemků (Za Buzkovou stodolou, Kafkova louže, atd.), od charakteru půdy (Za bahnivou, Na červenejch, atd.) a mnohých jiných faktorů (viz. níže). V současnosti jsou některá tato pomístní jména ještě užívána starší generací a jen některá se udržují v povědomí obyvatel všeobecně dodnes (Babina, Svarkov, pojmenování rybníků, atd.). Největší ránu zasadila pomístním jménů kolektivizace zemědělství v 50-tých letech XX. století, kdy došlo k faktické likvidaci podoby venkovského života, tak jak se rozvíjel a udržoval po celá staletí. Díky rozorání mezí a likvidaci soukromého vlastnictví zanikl původní význam pomístních jmen, používaných mnohdy celá staletí. I v této pohnuté době se naštěstí našli osvícení lidé v Československé akademii věd, jejíž Slovanský ústav provedl v roce 1963 soupis pomístních jmen na území Československa. Zdejší soupis pomístních jmen pro tyto účely provedl kronikář Jaroslav Kothera a tím byla zachována pro budoucí generace. Jeho práci dále rozvinula místní rodačka Libuše Přibylová, která na téma pomístní jména v obci Zbelítov napsala svou diplomovou práci před ukončením studia na pedagogické fakultě v Českých Budějovicích v roce 1972.
   Při psaní této práce použila nejen množství pramenů jazykovědných, ale i historických, a proto lze tuto práci považovat za dosud nejpodrobnější pátrání po vzniku a nejstarší slovanské historii obce. Tato práce je svým obsahem prvotně zaměřena na pomístní jména z hlediska jazykovědného bádání, podrobně popisuje jejich vznik, historii a vývoj na území obce. Následující text, podrobně popisuje vznik jména Zbelítov a pochází z úvodu této práce:

   „Přesnou dobu vzniku obce Zbelítov nelze spolehlivě stanovit. Neznámé jsou i jakékoli bližší okolnosti založení obce. Na její stáří můžeme tedy usuzovat jen z několika obecně známých faktů a z výsledků současného historického a jazykovědného bádání. Z hlediska toponomastického patří místní jméno Zbelítov k osobním (posesivním) adjektivům. (Vladimír Šmilauer, Úvod do slovanské toponomastiky, Praha 1970) Tvoření místních jmen příponou –ov patří v Čechách k nejrozšířenějším slovotvotvorným typům. Slovotvorných typů se dá do jisté míry využít při zjišťování stáří jmen. Někteří starší historikové „připisovali jistým stoletím jisté přípony, např. VI.-X. stol. –ice, XI. –ov, později věcná “. I když je tento problém daleko složitější, můžeme zhruba říci, že v „Čechách zanikala životnost hlavních sufixů v tomto pořadí: (mimo u složených), -any, -ice, -ovice, -ov (dosud živé).“ (Vladimír Šmilauer, Úvod do toponomastiky, SPN, Praha 1963, str.89)
   Název Zbelítov patří tedy pravděpodobně k mladším pomístním jménům. V Čechách jsou pouze dvě obce tohoto jména (kromě Zbelítova u Sedlce Zbelítov u Milevska). Původ názvu objasňuje A. Profous (Antonín Profous, Místní jména v Čechách IV, Praha 1957): „Původní podoba Sbyľutov = tj. Sbyľutův dvůr. Doklady OJ. stč. 1224-1250 Zbilut, Nekr. Podl. 406, 1281 Zbilut de Voderat, C. Mor. IV, 294; pol. OJ: 1145 Zbiluth, Tasz. 108. (Také Zbilut ze Klecan, pozn. aut.) První člen tohoto složeného jména je např. v OJ. Zbyhněv, Zbyvoj, druhý člen liut v OJ. Seľut, MJ. Selouthy, Černý – Váša 95, v OJ. Ľutohněv, Ľutomysl apod.“
   Nejdříve byly v Čechách osídleny nejúrodnější části země při tocích Vltavy a Sázavy. Další osidlování postupovalo pak proti těmto tokům. „Jižní břeh Sázavy byl osazen jistě velmi brzy (založení kláštera ostrovského asi r. 999); odtud se potom postupovalo k jihu, a to v několika proudech: k Milevsku, Mladé Vožici, Pacovu a Ledči nad Sázavou.“ Tato fáze osidlování „začala již koncem 10. stol. (klášter ostrovský), jeho převážná část se provedla ve stol. 11.; ale užší Voticko bylo osidlováno až v polovině 12. století.“(Vladimír Šmilauer, Osídlení Čech ve světle místních jmen, ČSAV, Praha 1966, str.15) Skupina vesnic v okolí Milevska patří převážně k území mladšímu, osídlenému až v 2. polovině 12. století.
   Nejstarší písemné doklady o existenci Zbelítova shromáždil A. Profous (Antonín Profous, Místní jména v Čechách IV, Praha 1957). První zmínka o Zbelítově pochází z r. 1379 („1379 bona in Przibeniczek pertinentia:.. v.Hodkov,.. v.Zbilitov, u Rož. 47/402“). Přesto však není vyloučeno, že Zbelítov existoval již koncem 12. století, a to jako součást pozemkového majetku pana Jiřího z Milevska, který založil r. 1184 milevský klášter. Pro nepatrný rozsah zachovalé části milevského archivu nemáme z tohoto období žádné zprávy o Zbelítově. Jde tedy (až do r. 1379) o pouhé domněnky. V roce 1184 vyměnil Jiří z Milevska s pražským biskupem Jindřichem Břetislavem některé své vzdálenější vesnice v severních Čechách za vesnice biskupské, ležící u Milevska. Šlo o vesnice: Hrejkovice, Dobrotěšice (dnes Dobrošov), Mimoňovice (dnes Níkovice). Ostatní vsi v okolí Milevska, a tedy i Zbelítov (za předpokladu, že v té době již existoval), byly majetkem Jiřího z Milevska již dříve. (August Sedláček, Hrady, Zámky a tvrze v královstvím Českém, díl XI, Praha 1936)
   Lze tedy předpokládat, že Zbelítov byl již koncem 12., popřípadě začátkem 13. století součástí milevského panství. S ním potom sdílel své osudy po celé období feudalismu.
   Roku 1420 byl milevský klášter vypálen a klášterní panství se rozpadlo. Ve vlastnictví kláštera bylo ponecháno pouze třináct vesnic severně a severovýchodně od Milevska. (Karel Dolista, Klášter Milevsko, Milevsko 1971) Ostatní majetek včetně Zbelítova byl zastaven různé šlechtě. V r. 1437 jej král Zikmund zastavil Oldřichovi z Rožmberka, v r. 1473 přešel pak do vlastnictví Švamberků a stal se jejich dědičným majetkem. Kryštof ze Švamberka musel však již v r. 1581 milevský klášter a jedenadvacet okolních vesnic opět prodat. Získal jej Bernart starší z Hodějova. (August Sedláček, Hrady, Zámky a tvrze v královstvím Českém, díl XI, Praha 1936) Se zkonfiskovaným majetkem Hodějovských přešel r. 1623 do držení kláštera na Strahově. Tento stav pak trvá až do r. 1848. (Karel Dolista, Klášter Milevsko, Milevsko 1971)
   V polovině 17. století měla vesnice sedm selských usedlostí a tři chalupy. Náležela k rychtě březské (Březí) a farou patřila do Milevska. (Aleš Chalupa a kol., Tereziánský katastr český II-III, Praha 1966) Veškerá zemědělská půda byla rozdělena mezi sedm gruntovních majitelů. Ke každému gruntu patřil lán půdy ležící zpravidla za jeho usedlostí. Vesnice se však postupně rozrůstala, lány byly pronajímány, děleny mezi sourozence, měnili se vlastníci. Docházelo tak i ke značnému rozhojnění pomístních jmen.
   Při první povinném číslování v r. 1785 měla obec Zbelítov 16 popisných čísel, v r. 1830 – 28 čísel, v r. 1900 – 36 čísel, v r. 1950 – 55 čísel.“

  • Počítadlo:
  • Přesný čas:
  • přesný čas