Zbelítov čp. 10

čp.10   Jedna z nejstarších chalup ve Zbelítově, která stála na svém nynějším místě již při prvním povinném číslování domů. Od nejstarší historie ji podle pátrání obecního kronikáře Jaroslava Kothery obýval starý rod Beranů, jak si můžete přečíst níže.

Chalupa číslo popisné 10 na pozadí procesí při pouti v roce 1948, foto zapůjčil K. Kothera.   „Chalupa čp. 10 také byla postavena již v r. 1785, která nařízení o povinném číslování domů zachytila. Jak dlouho stojí před tímto nařízením není známo. Již tenkrát žil na chalupě rod Beranů, který jest také starý. V r. 1849 je uveden Matěj Beran do r. 1866, nástupce Beran Josef je uveden až do r. 1895. V r. 1883 přestavěl obytné stavení, které postavil zděné. Josef beran je také uveden jako člen obecního výboru a radní v r. 1886 až do r. 1888. Živili 2 nebo 3 kusy hovězího dobytka, z toho 1 krávu.
   Jeho syn František Beran nar. r. 1866 oženil se s Josefou Lípovou z Níkovic. Svatbu měli dne 15.1. r. 1895, ženichovi bylo 29 roků, nevěstě 25 roků. Měli dvě děti a v r. 1906 se jim narodila srostlá dvojčata, která bohužel byla mrtvá. Chalupa měla hospodářství, a přitom měli také řemesla. Také bratr Jan Beran byl mistrem zednickým, který se později odstěhoval do Milevska. František Beran také byl zastoupen v obecním výboru jako člen a v r. 1904, kdy se založil dobrovolný hasičský sbor, byl navržen prvním jednatelem hasičského sboru, jako spoluzakladatel. Také dělal při svatbách řečníka, o poutích dělal zpěváka a pořádal procesí. Také pohřby doprovázel na hřbitov, při poslední jejich cestě k věčnému odpočinku.
   Při vypravování sousedů o Janu Beranovi ze Zbelítova čp. 10 ve vzpomínkách první světové války, neboť také byl odveden v roce 1917, ihned narukoval. Byl to muž mladý, nar. v roce 1898. Když narukoval, bylo mu 19 roků. Dostal se až do prvních řad (linií) v italské frontě, kde v noci při hlídkové službě utekl a dostal se až do svého rodiště do Zbelítova. Cesta trvala několik týdnů pěšky, vlakem, jak to šlo. Stal se z něho vojenský dezerter, kterého četnictvo nikdy v obci nenašlo. Vypráví se , že když četníci šli do obce a do jeho rodiště, Jan Beran, rakouský vojín, odcházel vždy tajně z obce. Svůj dezerterní život skončil až při vyhlášení Československé samostatnosti. Byl velmi podnikavý, zakoupil čistící mlátičku a benzínový motor a prováděl zemědělcům výmlaty obilí. Vydělané peníze jeho život zkazily tím, že hodně pil a jako noční pytlák také jeho život v mladém věku, v 43 letech zničil. Stále seděl v každé hospodě, hned po ránu žíznil, až v roce 1941 dne 23. ledna zemřel jako neohrožený pytlák, poněvadž celé noci odbýval na čekání zvěře. To je pouze vzpomínka na starý rod Beranů. Tímto mužem Janem Beranem starý rod Beranů skončil. Děti se rozprchli každý za svým životem a nikdy se na chalupu čp. 10 nevrátili.“

Chalupa číslo popisné 10. v současnosti, foto T. Přibyl.   Dodnes nám po tomto starém rodu zůstala v obecním katastru některá pomístní jména, jako např: „Beranova špička“ či „Beranova strouha“. Jan Beran byl od roku 1920 ženatý s Marií Martínkovou, narozenou r. 1904 v Oseku. Po smrti Jana Berana převzala hospodaření r. 1942 jeho dcera Marie Beranová, narozená r. 1923, která se provdala za Bohumíra Mareše z Níkovic. V roce 1954 koupil od Bohumíra Mareše chalupu Josef Kotalík z čp. 44. V roce 1963 při rozšiřování silnice v obci musel Josef Kotalík uvolnit kus dvora a zahrady a byla rozbourána stará kamenná zeď. Později z části stodoly postavil pro svou dceru nový domek, který obdržel čp. 5, číslo chalupy zbourané na jiném místě v r. 1960.

Aktualizace stránky: 18. února 2017

  • Počítadlo:
  • Přesný čas:
  • přesný čas